Kombinace amerických a skandinávských genů dělá v power metalu dobrotu, o tom vás určitě bude přesvědčovat kde jaký loajální fanda KAMELOT. Pokud byste chtěli empiricky ověřit, že tato teorie funguje, zavolejte Loužovi nebo si pusťte PYRAMAZE. U kolébky téhle bandy stál vedle dánského instrumentálního jádra Sørensen (kytara) - Kammeyer (bicí) - Kvist (basa) i americký klávesák Jonah Weingarten.

Za svou kariéru navíc kapelou prošli dva američtí vokalisté. Vedle poněkud unylého Lance Kinga, který nazpíval první dvě desky, se u PYRAMAZE zvěčnil mistr heroického chrapláku Matt Barlow, se kterým kapela nahrála desku "Immortal". Ta zněla jako (dobrá) deska Barlowových bývalých kolegů ICED EARTH, ale hřmotný zrzek v řadách kapely dlouho nevydržel a stejný osud měl i švédský nástupce Urban breed. Otázky, jak si kapela poradí s osiřelým postem vokalisty, ztrátou zakládajících členů Kvista - Kammeyera, a zda vykročí ze stínu kvalitního, nicméně nepůvodního alba "Immortal", dostává v roce 2015 dvojí odpověď. S několika vykřičníky.

První (personální) zní Terje Harøy; další z nepřeberné skandinávské líhně vokalistů s jistými výškami, sytou barvou a emotivním projevem, který dává rychle zapomenout i na Barlowovu hvězdnou hodinu. Terje bez problémů nese váhu, která u podobného typu kapel spočívá na schopnosti frontmana podat žánrové trademarky s dostatečnou průrazností - jeho vokál je jistotou, která povznáší album "Disciples of the Sun" o úroveň výš. Vydařily se i další personální záplaty. Jacob Hansen z pozice letitého producenta kapely zkušeně zaplnil Kvistův post basáka a Toke Skjønnemand sice jako kytarista nepřináší originální rukopis, ale PYRAMAZE si na progresivní band stejně nikdy nehráli.

Což nás dostává k odpovědi druhé, a tou je samotný materiál. "Disciples of the Sun" oproti předchozí desce "Immortal" opustilo dovedné imitace riffového šicího stroje Jona Schaffera a vsadilo na kontrast podladěnějších kytarových hradeb a vzdušných zvonivých klávesových rejstříků Jonaha Weingartena. Celkem snadno tu odečteme prověřenou rovnici "co se stane, když se potká severská a americká krev v jedné metalové ohrádce". Výsledkem je energií přetékající, vkusně melodický a burácivý power, který nemusí zbytečně utíkat k patosu a přearanžovanosti. Vystačí si v pohodě s charismatickým zpěvem, vkusně vyklenutými refrény a siláckými laufy, které sice nezní kdo ví jak originálně, ale v rámci žánru fungují jednoduše na výbornou.

Materiál působí vyrovnaným dojmem, na naléhavosti ztrácí až na samotném konci, kdy mu v některých momentech jemně padá řetěz. Ne že by kapela zařadila na "Disciples of the Sun" nudné skladby, ale její rejstřík výrazových prostředků je poměrně omezený. Nejvíc se jí tak daří tam, kde přesně trefí rovnováhu mezi emotivní vokálem, silnou melodickou linkou a bouří kytar (kamelotovsky zpěvná pecka "Back For More", valivá eponymní singlovka, rozjitřená "Genetic Process" a bez problémů najdete další a další). Slabší chvilky, ztělesněné třeba rozpačitým ploužením závěrečné "Photograph", nicméně pozitivní dojem z nahrávky nijak nekazí, spíš budí vtíravou otázku, co by bylo, kdyby se jich kapela vzdala a vydala zhruba 40 minut toho nejlepšího.

Drobné hudrování nemá zastřít spokojenost. Zatímco nové KAMELOT znuzeně vypínám po deseti minutách s pocitem, že tam možná všechno podstatné je, ale už to zdaleka tak nenakopává jako v minulosti, novinka PYRAMAZE drží pozornost bez větších problémů a odvděčuje se nevlezlou a návykovou žánrovou náloží. Album "Disciples of the Sun" aspiruje na jednu z power metalových nahrávek roku.